LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě než vyjde článek na šestisetstránkovou bichli „Black metal: Evoluce Kultu“ od Dayala Pattersona, bych rád napsal pár řádek o knize, která ji doprovází, ale je svým uspořádáním jiná. Rozhodně si zaslouží samostatný přístup, a to ačkoliv je se svojí „mateřskou“ knihou pevně svázána. Osobně se úplně neshoduji s vydavatelem Ondrou Šmejkalem, že tato kniha evokuje punc undergroundového fanzinu. Má úplně jiný ráz než fanzinové rozhovory a je z ní cítit, že autor po celou dobu sledoval cíle spjaté s hlavní knihou, kterou se snažil zmapovat vývoj jednoho ze stěžejních metalových subžánrů.
„Předehra ke kultu“ je knihou čtvrnácti rozhovorů s black metalovými kapelami, které byly sebrány v různých časech. Mnoho z nich bylo sebráno pro Pattersonův zin The Crypt z roku 2004, ale zdaleka ne všechny. Současně obsahuje i zajímavé časové anomálie, například rozhovor s MAYHEM krátce před tím, než odešel zpěvák Maniac a následně mnohem pozdější rozhovor s Maniacem z období jeho angažmá ve SKILTIV. Jde o střípky, které ale dohromady skládají velmi zajímavou black metalovou mozaiku, tvořenou velmi různými osobnostmi.
Ačkoliv rozhovory samotné mohou působit svojí délkou poněkud útržkovitě a neuceleně, není to v tomto případě na škodu, ba naopak. Je velmi znát, že Dayal Patterson věnoval hodně času mravenčí editorské práci, aby z rozhovorů vypíchnul to zajímavé a důležité. Díky tomu jsou jednotlivé kapitoly čtivé, mají obrovský tematický rozsah i potřebný spád.
Velmi oceňuji i to, že ke každé kapitole je tu drobná předmluva, která uvozuje podmínky, za kterých rozhovor vznikal. Tyto úvodníky nejsou nikterak obsáhlé, ale výtečně uvádějí věci do kontextu a zasazují rozhovor chronologicky. Současně nastiňují i podmínky, za kterých rozhovor probíhal. Mám pocit, že Patterson je tu v rámci některých rozhovorů příliš kritický k článkům, které byly v podstatě jeho prvotinami. V rámci knihy není zas takový rozdíl mezi interview, které dělal jako nadšený fanzinář a které jako ostřílený redaktor magazínů Decibel, Terrorizer nebo Metal Hammer. Ale možná je to dáno i povedeným překladem, což nedokážu zcela posoudit, neboť jsem originál nečetl.
Nejsem člověk, který by v hlubinách black metalu trávil nejvíce času, mám toliko základní orientaci a musím říci, že mnoho rozhovorů mě velmi příjemně překvapilo. Některé však ne. Obecně jde říci, že je tu pár osobností, jež mě velmi příjemně překvapily svojí civilností i nadhledem v rozhovoru. A samozřejmě naopak i jedinci , kteří dostáli své pověsti egomaniakálních troubů nimrajících se v blbostech.
Důležité je říci, že ačkoliv má „Předehra ke kultu“ nějakých stotřicet stránek, tak se čte jedním dechem. Vyniká v tom, jak plastický a současně rozmanitý obraz o black metalových osobnostech přináší. Dayal Patterson dokázal velmi obratně vybalancovat krátkou formu a snahu neklouzat po povrchu. Zdaleka se nepovedlo zachytit vše, ale to ani nebylo cílem. Jako okno do světa black metalu funguje Patterson bezkonkurenčně. A dovolím si říci, že jak pro black metalové nerdy, kteří tu najdou několik zatím neodhalených pokladů, tak pro širší metalovou veřejnost.
Dayal Patterson dokázal velmi obratně vybalancovat krátkou formu a snahu neklouzat po povrchu. "Předehra ke kultu" vyniká v tom, jak plastický a současně rozmanitý obraz o black metalových osobnostech přináší.
8,5 / 10
Vydáno: 2021, Metalgate
1. vydání originálu: 2013
Počet stran: 130
Jazyk vydání: český
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-907797-2-3
Čte se to pěkně, nicméně nemůžu úplně souhlasit s vyjádřením ohledně překladu - několikrát jsem se úplně zarazil ne nad obsahem, ale právě nad jeho neobratným překladem. Každopádně je možná až úsměvné, jak rozdílné, ne-li dokonce kontrastní názory někteří zpovídaní zastávají. Což je samozřejmě v pořádku.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.